Cenzura rozumu i citu

 Marek Řezanka

„Vánoce“ se mohou poměrně brzy dostat na seznam neslušných a nekorektních výrazů. Možná přestaneme používat oslovení „dámy a pánové“ nebo křesťanské jméno Maria. S těmito návrhy vyrukovala eurokomisařka pro rovnost, Helena Dalliová, která je publikovala v interní příručce Evropské komise pro inkluzivní komunikaci.

Uvědomme si, že se nejedná o nějaký zanedbatelný exces, ale jde o dlouhodobý trend, který každým rokem nabývá na iracionalitě a děsivosti.

V eseji „Svět očima jediné pravdy je nestravitelný, aneb Kdy mlčí Múzy“ (LUK, 11. 10. 2017) jsem pojednával o novém vydání Andersenových pohádek, které se ve skutečnosti stalo ideologickou likvidací Andersenova díla:

„Andersenovy pohádky burcují. V Křesadle voják nikterak idealizován není. Nečekal, že čarodějnici trefí šlak (na to nemohl spoléhat), vrtalo mu pouze hlavou, proč je za obyčejné křesadlo ochotna vydat spoustu zlata a stříbra. Když se zdráhala odpovědět, usekl jí hlavu. Krutý čin. Zdánlivě nesmyslný. Ve chvíli, kdy voják objeví kouzlo křesadla, jeho moc, napadne člověka – a co by bylo, kdyby se čarodějnice křesadla domohla? Cesta vojáka na trůn se bez prolití krve také neobejde. Královští rodiče jeho nastávající mu usilovali o život, sami životem zaplatili. Je zde vidět cena, jež je často zaplacena na cestě k moci. V Ledové královně (zde: Sněhové královně) jsou mj. změněna i jména hrdinů – Káje a Gerdy za Jeníčka a Mařenku – proč jen? To se někomu stýskalo po Perníkové chaloupce? Nebo si někdo při překládání naloupal perníčku až moc? Co je však horší: Z příběhu o lásce a vytrvalosti malé Gerdy, jež probudí v Kájovi ztracený cit a vysvobodí ho ze spárů Ledové královny, je zde ubohoučké vyprávění o rošťákovi, jenž neposlouchal rodiče, s poučením, že poslouchat se vyplácí. Žádné putování po Laponsku, žádná dobrodružství, žádná vnitřní síla a něha zároveň. Z původní originální receptury se na náš stůl dostává druhořadý vývar. A tak by se dalo pokračovat. Andersenovy příběhy jsou křehké, plné něhy, ale zároveň znepokojivé, plné nástrah a krutosti. Dobro je v nich neodmyslitelně spjaté se zlem – a rozlišit je může pouze láska. To vše je tu pošlapáno, vynecháno, aby to snad nepůsobilo zle. V době krvavých filmů, a ještě krvavější reality je to snaha uchránit děti – před čím? Před citem, láskou, přemýšlením, hledáním. Celé je to taková smutná andersenovská pohádka, jak ve snaze být citlivými otupíme. Jak ve snaze potlačit „zlo“ potlačujeme cit a s ním možnost volby „dobra“.

(Cuentos de Andersen, překlad David Kasl, ilustrace Eduardo Trujillo a Marcela Grez, Nakladatelství Sun, Todolibro Ediciones, vytištěno v EU, 1. vydání, Praha 2007, ISBN 978–80–7371–092–7.).“

Na jedné straně tedy oblékáme dětem nahého císaře do spodků, abychom je tak chránili (Opět se musím zeptat: Před čím vlastně?), a na straně druhé je necháváme žít v morálním a hodnotovém vakuu a sedět u brutálních počítačových her, aby se pak jejich hudebním hitem stala píseň, která přeje druhému člověku smrt (Proč tolik mladých lidí osloví věta: „Chci, abys zemřel?“).

 Andersenovy pohádky se dostávají do klatby. Jsou obsahově i citově vykuchány, aby z nich zbyla beztvará nepoživatelná hmota. A jediné, co dnes budou děti o panu Andersenovi vědět, je, že měl mít údajně pedofilní orientaci. Ta současné reprezentaci Evropské unie vadí o poznání méně než poselství jeho pohádek.

 Od roku 2007 uběhlo dost času – a zdaleka nezůstalo u jedné cenzurované knížky pro děti.

 Jsem bytostně přesvědčen, že děti bychom měli chránit především před násilím páchaných na nich samotných a za druhé před citovou tupostí a vědomostní ignorací. Měli bychom jejich myšlení rozvíjet, ne ho soustavně udusávat v zárodku.

 Svým způsobem zažíváme něco podobného biblickému zmatení jazyků v Babyloně. V obou případech je v pozadí pýcha, která předchází pád. Jenom ono novodobé zmatení řeči nesouvisí se vznikem mnoha jazyků, ale s pokusem o vytvoření jediného možného jazyka. Ten je ovšem natolik okleštěn, že se stává pro většinu lidí nesrozumitelným.  

 Rovněž lze pozorovat příkrý rozpor mezi slovy a konkrétními činy. Zatímco novodobý jazyk nás má co nejvíce propojit, sociální, ekonomická a politická krize nás den ze dne víc a více rozdělují.

S blížícími se vánočními svátky se přímo nabízí zamyšlení, co si z nich vlastně odnášíme. Pod dojmem „santaclausizace“ se z nich již léta vytrácí duch svornosti a vzájemnosti – aby převládal bohapustý konzum doprovázený enormním stresem.

V posledních letech k tomu přibyl stres zcela nový. Mnoho živnostníků stojí před krachem a mnoho zaměstnanců se týká propouštění z práce – a na nějaké vánoční tabule a rozzářené nazdobené stromky tito lidé rozhodně nemají ani pomyšlení.

Osobně význam Vánoc chápu jako svátek rodiny a vzájemného porozumění mezi lidmi, bez ohledu na to, zda v nějakého boha věří, nebo jsou ateisty.

Nacházíme se v éře zpochybnění dosavadních jistot: Sociálních, ekonomických, ale i kulturních. Zbavujeme se vlastní identity, aniž bychom ji nahradili identitu novou. Mladá generace čím dál více ztrácí povědomí o svých historických kořenech. Neznalost vlastní historie v kombinaci s przněním mateřského jazyka (například zaváděním anglicismů) pak vede k odnárodnění, tedy životu v jakémsi vakuu, kdy jednotlivec jako by nikam nepatřil. Prý je Evropanem. Jenže evropská historie jako taková neexistuje. To, co existuje, je historie soupeřících evropských národů, která v průběhu času měnily svou podobu a hranice svých států. Neznalostí historie se zbavujeme uvědomění sociálního, neboť ztrácíme povědomí o sociálních hnutích 19. a 20. století – a co pro rozvoj demokracie tato hnutí znamenala.

Současně se zde otevírá takřka neomezený prostor pro přepisování historie jako oněch pohádek s tím, že něco se vynechá, něco zaretušuje a něco vyloženě předělá k obrazu „záhodnému“.

Ruku v ruce s takřka nulovým povědomím o historii jde i relativně nízká sečtělost v oblasti světové literatury. Kdo dnes skutečně zná romány Huga, Zoly, Dickense, Maughama, Hemingwaye, Uptona Sinclaira, Gogola, Dostojevského, Mannů či Fallady (R. W. A. Ditzena) a řady dalších autorů? Čtení podobných knih je důležité zejména ve formování svého vlastního světonázoru. Nutí čtenáře ke kladení otázky „proč“ i – a to je podstatné – ke hledání odpovědí. Kdo nečte, neptá se, ani nezamýšlí – a nehledá. Přejímá, co je mu doručeno až pod nos v přímo v dárkovém balení jako jeho vlastní názor, který má hájit a jehož se má – až dogmaticky, držet.

Moderní Evropan si žádné otázky, pokud možno, klást nemá. Má se vrátit někam před reformaci, kdy namísto čtení následuje jediný správný výklad kněze, kterého má poslouchat a ctít.

Zatímco se Unie zabývá škodlivostí polibku, který probudil k životu Sněhurku, v České republice se do hledáčku „nepohodlných pohádek“ dostávají Rumcajs či Krkonošské pohádky. Nehodí se přece, aby byl vzorem nějaký nevzdělaný švec, navíc loupežník zjevně podléhající protišlechtické propagandě, ani aby byl majitel lesa popoháněn k odpovědnosti, když ho nechá vykácet. Doba se holt mění, a tak místo Rumcajse a Krakonoše máme hrdiny nové – knížepána s Trautenberkem. Zejména zde vidíme znatelný hodnotový posun – od morálního apelu, že prostý člověk má právo čelit mocenské zvůli těch, kdo jím manipulují, po stav, kdy si bohatec smí dělat, co se mu zamane, bez ohledu na přírodu či jiné lidi.

Z našeho života mizí jeho smysl. V podstatě nikam nesměřujeme – a cílem naší existence se stává přežívání – doslova den ze dne. Tato absence jakékoli hybné síly, která by vedla k našemu celkovému rozvoji jako jedinců myslících a hodnotově ukotvených, je buď nahrazována užíváním drog, jindy přidružením se k nějaké uzavřené skupině (sektě) s pevně danými hierarchickými pravidly – anebo přesvědčováním sebe samých, že žijeme „v nejlepším možném světě, kde se na okraji nalézají pouze ti, kteří jsou líní či nezodpovědní, a vlastně si takový život sami zvolili“ (což je náboženství svého druhu).

Evropská unie se holedbá, že je bohatá. To je do značné míry pravda. Ale stejnou pravdou je, že zdaleka není bohatou pro všechny své občany, respektive, že mnoho jejích občanů z jejího bohatství nic nemá. Tito občané se právem cítí být hozeni přes palubu. Unie se – podobně jako starověká Capua – nadýmá, že nemá chudých. Přehlíží je, nezajímá se o ně, tváří se, že neexistují. Tím jenom prohlubuje jejich frustraci, zoufalství a nebetyčný vztek.

 Evropa se potýká s rostoucí femicidou (vraždami žen z nenávisti, proto, že jsou ženami), s psychickým i fyzickým týráním žen a dětí – ale i násilím náctiletých. O Spojených státech amerických, kde každou chvíli dojde k nějaké osudové střelbě, ani nemluvě.  

 Pokud bychom měli něco řešit, potom v prvé řadě funkčnost rodiny jako takové. Aby byla prostředím pro zdravé rozvíjení jedince, a nikoli patologickým prostředím produkujícím pochroumané a dlouhodobě trpící duše.

 Mottem dnešní Evropy se stalo heslo „Vše zvládneme.“ Realita je však výrazně jiná. Najdeme celou řadu problémů, s nimiž si Evropská unie zjevně neví rady. Zaplétá se do hustší a hustší mlhy pokrytectví, kdy sama porušuje to, co hlásá.

 Mnoho dětí trpí značnými psychickými problémy, zabývá se myšlenkami na sebevraždu – a nespatřuje nic smysluplného, pro co by tyto děti měly žít. Zjevně tedy oblékání císaře pána do spodků či zatajení, že voják usekl čarodějnici hlavu, nezabírá.

 Na jedné straně je zde až nezdravě úzkostná snaha uchránit děti před jakýmikoli emocemi, na straně druhé jsou děti vystaveny každodennímu kontaktu s falší. Vidí své rodiče, jak se navzájem podvádějí – a jsou denně konfrontovány s dvojími metry, kdy mají dodržovat něco, co dospělí bez okolků porušují.

 Od škol můžeme vysledovat deformaci myšlení, kdy chváleni jsou ti, kdo zavčasu pochopí, jaký že názor je žádoucí a za který budou odměněni.

 Neměli jsme náhodou bojovat za názorovou pestrost, svobodu myšlení a rozvoj individuality? Místo toho jsme svědky rozmáhající se uniformity, memorování a důrazu na začlenění se do řady, kde nikdo nevyčnívá. Hlavně se neptat – a odpovídat, jak se sluší. Nejhorší na tom je, že kultura „jediného správna“ s sebou nese nesmlouvavou cenzuru – a to jak v oblasti rozumové, tak emoční.